Případová studie: Kovářské společenstvo

„Černé řemeslo musíte milovat. Potom vás chytne a nepustí,” říká Milan Michna z Kovářského společenstva

Pro Milana Michnu z kovářství Hefaiston to začalo před více než 50 lety. Jako kluk z vesnice se kvůli rozdílům v délce povinné školní docházky nestihl včas přihlásit na školu, kde se chtěl naučit opravovat traktory. Proto přešel do Brna a vybral si kovářství. Cesta lásky k černému řemeslu ale nebyla bez překážek. Dnes jemu i další stovce kovářů usnadňuje práci Kovářské společenstvo se sekretářem Tomášem Blažíčkem. Zeptali jsme se proto obou, jak kovářství vnímají.
Čtěte dále
Milan Michna
Kovářské společenstvo
Podnikatel: Milan Michna Obor podnikání: kovářství Web: kovari.org Sdílet článek:

rozhovor-kovari-uvodni

Pane Michno, kovařina zní jako romantické řemeslo, jaká je ale denní praxe?

Je to práce jako každá jiná. Náročná, ale musí se dělat dobře, jinak ztrácí smysl. Dnes se k požadavkům na schopnosti kováře ale přidávají další „kumšty”, které musíte ovládat. A ty unavují více než práce u kovadliny.

Co máte přesně na mysli?

Dnes už nestačí odvést dobrou práci v kovárně. Musíte být vidět, vysvětlit, proč je vaše řemeslo pracné, nacenit správně svoji práci, prokličkovat všemožnými právními léčkami. A obstát v konkurenci těch, kteří řemeslo sice tolik neovládají, ale navrhnou lepší cenu.

Jak to myslíte, co na řemesle neovládají?

Nechápou souvislosti, mnohdy nerozumí místu jako celku, to vyžaduje spoustu trpělivosti. Obzvlášť větší firmy vidí pouze zakázku, nevnímají už ale ducha okolí, jeho historii nebo vývoj.

Pro práci je důležité vybrat si správný materiál i nástroj.

Pro práci je důležité vybrat si správný materiál i nástroj.

Jak jste se naučil vnímat místo a budovy jako celek vy?

Když jsem ve 14 letech přišel do Brna na Zbrojovku učit se strojním kovářem, oblíbil si mě jeden mistr. A ten dělal do památek. Pro vesnického kluka, který měl vždy největší touhu naučit se opravovat traktory a zůstat u pole, to byl úplně jiný svět. Ty budovy, kostely! S mistrem jsem pak trávil celé dny obkreslováním kování u různých domů. Čmáral jsem mříže, kliky od kostelů. U Červeného kostela jsem proseděl na schodech hodiny a hodiny.

Kam jste pokračoval po škole?

Měl jsem štěstí a dostal se k vytváření scén pro divadlo. Tam měli ještě všichni starou poctivou školu. Vídeňskou. A pro mě to taky byla svým způsobem škola. Naučil jsem se rozeznávat a pracovat s různými slohy, odlišovat, co do které doby patří. Zároveň jsem ale musel vždy myslet na funkčnost všech kulis a scény celkově. A počítat s rozmary režisérů.

V čem ty rozmary spočívaly?

Jednou jsme třeba měli krásně rozestavěnou scénu s romantickým výstupem na mostu. Ten most jsem sestavil já. Zadání bylo jasné – zamilovaný pár na mostě. Několik dnů před premiérou si ale režisér usmyslel, že dvojice se přesune více dopředu. A na mostě bude stát sbor. Vysvětlit mu, že most chystaný pro jednu dvojici nemá šanci unést dvacet lidí, to byl nadlidský úkol. Ale většinou to spíš byla krásná práce. Náročná, ale zajímavá. Vše muselo fungovat. Kliky, páky, ozubená kola, koval a chystal jsem toho opravdu hodně. Naučil jsem se, co má být vidět, jak má co fungovat a jak vytvořit iluzi.

Kovařina vás chytne a nepustí.

Kovařina vás chytne a nepustí.

A po práci v divadle jste už zamířil do vlastní kovárny?

Vše tak hezky plynulo. Už při divadle jsem tu ukoval něco, tam něco. Pro kamarády, pro známé, díky doporučení. Začal jsem být vidět a pustil jsem se proto do řemesla sám ve své kovárně.

S jakými problémy se nyní nejvíce potýkáte?

Dnešní kováře hodně trápí, že je válcuje průmyslová výroba. Rádoby kované nářadí ke krbu opatříte z velkých řetězců za 2000 korun. Poctivě kované, promyšlené a kvalitní nářadí z rukou kováře ale vyjde třeba na 8000 korun. Za dva bych nenakoupil skoro ani materiál.

Jak tedy svoji práci naceňujete?

To je ten kumšt, který mně i většině kovářů chybí. Cenu odhadujeme na základě předchozích podobných zakázek, množství materiálu, vyžadovaných prací a technik. Ale je to střelba naslepo, do poslední chvíle mnohdy nevím, jestli pracuji se ziskem. Za padesát let jsem se to ještě nenaučil správně odhadnout. A od některých zakázek musíte předem odstoupit. Protože jsou podceněné tak, že by se vám nezaplatil ani materiál, natož vaše práce. Některé zakázky ale dělám pro radost a pro své dobré jméno. Z něčeho ale také musíte žít, takže jen pro radost to nejde.

Jaké máte vztahy se svými zákazníky?

Většinou dost blízké. Vrací se. Nebo posílají své známé. Jako každý jiný vztah je to hodně o důvěře. Že já je neošidím a že oni mi práci skutečně zaplatí. Vždy se najdou vykukové. Ale zároveň i lidé, kteří vaši práci skutečně ocení nejen penězi, ale i uznáním.

Výrobky pana Michny potkáte v České republice i v zahraničí.

Výrobky pana Michny potkáte v České republice i v zahraničí.

Co vám ulehčuje práci?

Naše Kovářské společenstvo. Zastanou se, poradí, stmelují celý náš cech. Momentálně se o jeho agendu nejvíce stará Tomáš Blažíček.

Na fungování společenstva jsme se proto zeptali přímo tajemníka a sekretáře Tomáše Blažíčka.

Pane Blažíčku, jak Kovářské společenstvo kovářům pomáhá?

Zastupuje profesní zájmy kovářů, zámečníků a podkovářů. Také zabezpečuje jejich vzájemnou propojenost a bojuje za kvalitu a čistotu řemesla. Pořádáme i soutěže, výstavy, propojujeme mistry a učně. A snažíme se, aby řemeslo dále žilo.

Co Kovářskému společenstvu usnadňuje fungování?

Nejvíce bojujeme s administrativou, takže jakákoliv úleva na tomto poli je více než vítaná. V roce 1991 jsme vytvořili první sdružení kovořemeslníků, které se postupně rozplynulo. Začali jsme tedy znovu v roce 2002. Šli jsme do toho celým svým srdcem, plán byl navázat na tradice kovářských cechů. Jenže po pár letech fungování jsme zjistili, že máme velké problémy s administrativou a dodržováním norem. Sešitky a notýsky tak nahradily různé databázové programy. Přepisování papírových bločků a peněžních deníků bylo úmorné. Ale ani s počítačovými programy k příliš velkému usnadnění práce nedošlo.

Logo Kovářského společenstva se inspiruje povídkou Svatopluka Čecha Lešetínský kovář. V povídce kovář pro své řemeslo, pravdu a vlast nakonec položil život.

Logo Kovářského společenstva se inspiruje povídkou Svatopluka Čecha Lešetínský kovář. V povídce kovář pro své řemeslo, pravdu a vlast nakonec položil život.

Jak jste postupovali dál?

Až nedávno jsme objevili iDoklad. Mě úplně okouzlilo, že je mi někdo schopný vystavit fakturu z mobilu. Teď přes něj vystavujeme faktury. A e jedno, z kterého koutu republiky. Hodně využíváme zálohové faktury a posíláme upomenutí. Šetří nám to čas, což se hodí, protože neziskovému spolku se věnujeme ve svém volném čase. A doufáme, že tím řemeslo udržíme.

Hrozí v České republice konec kovařiny?

Situace není nejlepší. Každý rok se vyučí přibližně 50-100 nových mladých kovářů. Jen velmi málo z nich ale zamíří do praxe. A velký problém je s předáváním zkušeností z mistrů na mladé učně. Mistrové se bojí, že jim mladí vezmou práci. A málokterý vyučený kovář má pro řemeslo takový zápal. Propojení mezi nimi je ale nezbytné – ve škole mnoho praxe není a vše si vyzkoušet je jediný způsob, jak se posunout dál. Máme velké obavy, aby česká kovařina nedopadla tak, jak například ve Spojených státech, kde již vyučování tradičního řemesla téměř zaniklo.

Generace kovářů si mezi sebou mají hodně co předat.

Generace kovářů si mezi sebou mají hodně co předat.

A pane Michno, jak problém s mladými kováři vnímáte vy?

Průšvih je, že školy už nejsou navázané na fabriky, jak tomu bylo dříve. Ubylo praktické výuky. Z mého pohledu se ale v každém ročníku najde alespoň jeden opravdu šikovný kovář, ve kterém „to je”. Snaží se, dává do toho srdce, jezdí na kovářské soutěže, zlepšuje se a posouvá řemeslo dál. To je potom i pro nás starší velká radost.

V čem podle vás spočívá kouzlo kovařiny?

Že žádnou práci neděláte dvakrát, vše je nové. Musíte si zvolit správné nářadí a materiál. Řemeslo tak stále vylepšujete. A vaše práce… Ta vás přežije. A to je krásný pocit.

Co vám ještě dokáže zpříjemnit den v kovárně?

Rozhodně to, co asi každému řemeslníkovi – když vidíte, že se váš výrobek líbí. Když je zákazník spokojený a vy máte jistotu, že vaše práce bude někde dlouho vidět a dělat radost. Já už jsem v důchodu, ale černé řemeslo vás zkrátka chytí. A nepustí. Pořád se do kovárny vracím, pořád tady zůstávám. Nedá mi to se s ní rozloučit.

„Důležité je vědět, jak k vám hosty dostat. Nebáli jsme se zúžit zaměření,” říká Kateřina Stryková – provozovatelka rodinného penzionu Baurů Dvůr
Kateřina Stryková I Baurů Dvůr